Jak se zatím podařilo přežít koronavirovou krizi? 

Přemysl Martinek: Jsme celoroční projekt a třeba z finančního hlediska budeme počítat ztráty až na konci roku. Už teď je jasné, že se nám propadnou příjmy ze vstupného a z pronájmů, které jsou pro nás velmi důležité. Snažíme se teď změnit dotační smlouvy, protože ty dva a tři čtvrtě měsíce, co jsme měli zavřeno nejde jen tak jednoduše dohnat a dostát počtům akcí, ke kterým jsme se v nich zavázali. 

V čem vás tato krize posunula vpřed? 

Adam Hruška: Poměrně rychle jsme se rozhodli pustit se do prozkoumávání online prostoru a tak na půdě DIODu vznikl kulturní magazín Studio Ne.klid, který mapoval jihlavskou kulturu v karanténě. To jsme pak využili v červnu, kdy jsme v přímém přenosu vysílali poslední vydání projektu PechaKucha Night. Ukázalo se, že princip kamenného divadla můžeme kreativně modifikovat i na dobu, kdy musí být zavřené. 

Přemysl Martinek: A také se nám podařilo připravit si dlouhodobé plány a strategie pro další roky provozu divadla. To nedobrovolné zklidnění bylo v něčem velmi produktivní.

Ohrozila krize plány divadla DIOD a jak konkrétně?

Přemysl Martinek: To se ukáže až v příštím roce. Divadlo je financováno jednak z vlastních výnosů, což je činnost Sokola Jihlava a vstupné a pronájmy DIODu. Předpokládáme, že tady zákonitě dojde k propadu. Neméně důležitou součástí našich příjmů jsou dotace z Ministerstva kultury a od Města Jihlavy. I tady bude objem disponibilních prostředků pro grantové výzvy menší, než v předchozích letech, takže uvidíme. Nicméně jsme připraveni i na variantu, že se celkový rozpočet DIODu sníží, ale na kvalitě naší nabídky to nebude znát. Budeme spíše omezovat kvantitu.

Co jste si osobně z této krize odnesli za zkušenost, ponaučení…?

Adam Hruška: Celkové zklidnění a zároveň pocit, že když se něco na poslední chvíli musí změnit, tak to hned neznamená tragédii.

Přemysl Martinek: Že se zaběhnuté pořádky mohou změnit ze dne na den a že je třeba být připravený a kreativní, aby se nám podařilo udržet nejen kulturní život v chodu. Věci jsou po té krizi prostě míň samozřejmé. 

V září odstartoval DIOD desátou sezonu. V co za tu dekádu vyrostl?

Adam Hruška: Určitě v plnohodnotnou jihlavskou kulturní scénu, s přesahem po celé republice. Už nejsme jen staggiona, kam se dovážejí divadla a různé projekty, ale vytváříme i vlastní projekty, spolupracujeme s místními spolky, jednotlivci.  Věřím, že i pro velkou část jihlavanů už nejsme neznámým místem a že se k nám během roku na různé akce dostanou.

Takže napevno zakořenil v Jihlavě, jako místní organizace, která je součástí kulturního života.

Přemysl Martinek: Naplnil to, co má v názvu, Divadlo otevřených dveří. Vznikl multižánrový prostor zaměřený na současné umění, podporující komunity, které mají prostor vytvářet vlastní tvorbu, což je velmi cenné.

Nicméně u zrodu jako takového jste ještě oba dva nebyli, nebo mě opravte?

Adam Hruška: Já jsem u toho byl jako fotograf.

U založení DIODu tehdy stála dnešní primátorka Jihlavy Karolína Koubová. Je to v něčem plus pro vás?

Adam Hruška: Přijde mi, že se jí daří zpříjemnit atmosféru ve městě, což vůbec není jednoduchý úkol. Netýká se to jen DIODu, naopak kdyby nás nějak protěžovala, asi by jí to opozice neodpustila.  I když se kultuře ve své pozici příliš nevěnuje, je jasné, že pro chod kulturních institucí ve městě jsme ve vedení získali člověka, který jí rozumí.

Začínal jste v DIODu jako fotograf, co vás k tomu vedlo, že jste nakonec zakotvil na plný úvazek?

Adam Hruška: Začalo to postupně, nejprve jsem fotil jako externista a postupně k tomu přibíral i pomocné technické práce. A jelikož mě vždycky zajímal tanec a pohyb, začal jsem připravovat i dramaturgii téhle programové řady. Pak Karolína odešla na mateřskou a do politiky, tak to byl už přirozený proces, převzít i zbytek jejích povinností a stát vedoucím produkce. Od září mám pak na starost dramaturgii divadla.

A vás do DIODu přivedlo co, jaké motivy?

Martinek: Vlastně náhoda. Přistěhoval jsem se do Jihlavy a ke svým pražským závazkům ve filmovém prostředí jsem hledal práci i v Jihlavě. Narazil jsem na DIOD zrovna v době, kdy někoho hledali. A lákala mě představa vyzkoušet si, jakým způsobem může fungovat multižánrový sál v regionální metropoli. Jsem v DIODu šestým rokem. Staral jsem se o PR a marketing a od září se naplno věnuji řízení divadla jako vedoucí produkce

Odkud pocházíte?

Martinek: Ze Sokolova, pak jsem dlouho žil v Praze, odkud jsme se s rodinou přestěhovali do Jihlavy odkud pochází moje žena.

Dá se říct za ty roky v DIODu, že se daří organizaci směřovat tak, jak jste si v počátcích představovali, nebo ty představy byly dost liché oproti dnešnímu pohledu?

Hruška: Hned v počátcích jsme si s Karolínou, zakázali používat u naší dramaturgie slovo alternativní. Jsme multižánrová scéna, a toho se vlastně celu dobu držíme. Co se mění, je větší zaměření na komunitu a na vlastní tvorbu a produkci, na což jsme si v počátku netroufli ani pomyslet.

Martinek: Těch posledních pět let byl velkým posunem především z hlediska obsahu. Vyzkoušeli jsme mnoho různých typů akcí, různé druhy propagace, kladli jsme důraz na budování publika jednotlivých programových řad a myslím, že ty původní plány pořád rozvíjíme tak, jak si to Sokol Jihlava a další, kdo financovali přestavbu kina na DIOD představovali.

Nejste původem místní, překvapilo vás, jak Jihlava kulturou žije, nebo nežije?

Martinek: Od začátku, co jsem tady si myslím, že Jihlava kulturou dýchá, vzniká tady spousta věcí a často je mi líto, že vůbec nejsem schopen obsáhnout nabídku, která je velká. Všechno to ale stojí na lidech, kteří musí obětovat velkou část svého pohodlí, protože samozřejmě platy v kultuře, ať už v soukormých nebo státních organizacích jsou absurdní. Zároveň to vyžaduje čas a spoustu energie, takže tady ty věci vznikají hodně zespoda, hodně undergroundově. Což je super, ale z dlouhodobého hlediska si myslím, že by se na  kultuře dalo více stavět. Všichni asi chceme Jihlavu jako živé město, kam budou jezdit lidé z celé republiky a k tomu vede samozřejmě cesta přes kulturu, tak jak to vidíme u Vysočina Festu nebo MFDF.

Pane Martinku, když jste ze Sokolova. Jak vnímáte Jihlavu a srovnání se Sokolovem celkově?

Martinek: Jihlava byla německá oblast, to samé byl Sokolov. Tam k tomu musíme připočítat ještě důraz na těžký průmysl, strojírenství, dneska montovny. V Jihlavě je to výrazně lepší, ale myslím si, že některé problémy z toho vychází. Právě ta nespokojenost a pocit, že se tu nic neděje. Ale mně se tu žije daleko líp, než v Praze.

Vážně i proti Praze? V čem?

Martinek: V kompaktnosti prostoru, v tom, že kultura je tady svobodnější, jdou tady dělat věci jednodušeji, marketingové náklady jsou nižší, nebojujete s desítkami dalších programů.

Hruška: I spousta Jihlaváků, co se vrátilo z Prahy říká, že v Praze chodili za kulturou méně, než v Jihlavě.

Martinek: Je to tak, Jihlava šetří čas. Myslím si, že je tady velký potenciál pro rozvoj vysokého školství a taky je tu skvělá kulturní infrastruktura. Například svatý Martin by nemusel být jeden den v roce, ale může to být týdenní akce, na kterou navážou programy všechny instituce a město tím může žít daleko delší dobu, než jedno odpoledne. A v osobní rovině je strašně příjemné, že Jihlava je klidné místo, kde se nemusíte bát pustit děti ven na ulici a odkud je kousek do nádherné krajiny.

Dříve jsem často od různých organizátorů akcí v Jihlavě poslouchal, že Jihlava je zakletá, že sem hudebníci i jiné žánry neradi jezdí, že se tady lidé neumí bavit. Jaký na to máte názor?

Hruška: Když se trefíme do špatného termínu, tak nás v sále moc nesedí, ale snažíme se aktivně pracovat s publikem a u některých projektů praskáme ve švech. Co máme reakce od divadel a skupin, tak si DIOD i Jihlavu pochvalují a s návštěvností se bojuje všude, i u ostatních regionálních nebo pražských scén. Loni jsme tady měli výborné taneční divadlo, které se zároveň přenášelo pomocí kamer do Plzně, která je jednou tak velká, kulturní a stejně jsme měli větší návštěvnost.

Martinek: Je to také otázka toho, do jaké míry mají lidé v Jihlavě čas a prostor se kultuře věnovat. Z Jihlavy spousta mladých lidí odchází studovat a jen malá část se jich zase vrací, a to až po nabytí nějakých zkušeností. Chybí nám tady cílová skupina, které hodně živí kulturu v univerzitních městech. Tu tady zatím nemáme a je to škoda.

Hruška: Tu si spíš budujeme. Vysoká škola polytechnická se rozšiřuje a nabírá více studentů.

Podařilo se tedy vybudovat vztahy i se sousední Polytechnikou, funguje tam spolupráce?

Martinek: Divadlo otevřených dveří je hodně o spolupráci. My tady ve třech lidech bychom toho nedokázali zdaleka tolik, jako když spolupracujeme se školami a s dalšími kulturními institucemi, spolky, aktéry. Podporujeme také různé projekty jako třeba Divadlo na Staré plovárně nebo Nultou generaci. To je také velká výhoda Jihlavy že ti lidé se tady vzájemně znají a jsou schopni společně pracovat na projektech, které dávají smysl a které postupem času nabírají na relevanci.

Můžete zmínit konkrétně, které projekty to jsou, že jsou společným dílem a povedly se?

Hruška: Stoprocentně Pecha Kucha Night, to je vděčný formát, který máme vyprodaný. Ten vznikl ve spolupráci s architektkou Janou Novákovou

Martinek: Nebo Black box market, který připravujeme už pátým rokem se studenty z Helenína. Studenti si vyzkouší organizaci takové akce, je to vlastně taková jihlavská verze trhu designu a módy. Během čtyř let bylo náročné sehnat prodejce, kteří byli známí a zaběhnutí a letos už prodejce odmítáme. Rozvíjet koncept multižánrové scény prostě nějaký čas trvá.

Ukázalo se za ty roky, že je něco perlou DIODu?

Hruška: Tím, že je náš provozovatel Sokol Jihlava, jsme hodně spojení i se sportem, nad námi je tělocvična. A jsou u nás hodně oblíbené novo-cirkusové workshopy pro děti i pro dospělé. A tou perlou, která tady s námi už dlouho je, je festival Fun Fatale, pražský festival mezinárodního ženského cirkusu, který se v Jihlavě velmi rozroste. Ale až příští rok, protože ten letošní ročník nám bohužel narušil Covid.

O čem ženský cirkus je, můžete přiblížit?

Hruška: Dramaturgie festivalu je silně ovlivněna Eliškou Brtnickou, která je podepsána pod výběrem performerek. V principu jde o to, že vybíráme ze všech stylů nového cirkusu - akrobacie na šálách, dokonce i za vlasy, akrobacie na kruzích i na zemi - výhradně ale v ženském obsazení. Náš prostor je komorní, tak neděláme velkou šou, ale divák tu má skvělý kontakt s herci. Zároveň bude součástí festivalu týdenní speciální workshop, jehož výsledek se předvede divákům.

Martinek: Loni jsme festival otvírali představením na schodišti Vysoké školy Polytechnické…

Takže se DIOD tlačí i z otevřených dveří ven…

Martinek: Určitě. To nám umožnilo město tím, že jsme se stali akcí významného charakteru a v rámci grantů od města nejsme vázaní jen na prostory DIODu. Snažíme se dostat i do veřejného prostoru, máme za sebou třeba představení Tance Praha na náměstí nebo v parku, PechaKuchu jsme pořádali už na čtyřech dalších místech mimo DIOD.

Jaké jsou na to reakce? Protože mám pocit, že v Jihlavě bývá kultura někdy přijímána s nepochopením, nebo vlažně. Jaké máte ohlasy, když rozbalíte nějakou akci na náměstí?

Hruška: Tak na ni přijde 250 lidí, což mi na Jihlavu přijde pěkný.

Martinek: Určitě se někdy střetneme s nepřipraveným publikem, taneční nebo pohybové věci patří mezi nejnáročnější části současného divadelního provozu.

Hruška: Proto se v DIODu snažíme věnovat dětem a děláme představení pro školky a školy. Chceme nabízet kvalitní a rozmanité divadelní formy mladé generaci, aby si mohla najít k současnému umění cestu a chápala ho jako organickou součást světa.

Martinek: Občas diváky zaskočí, čím vším se mohou lidi živit (smích), ale na druhou stranu jsme se nesetkali s tím, že by s tím někdo měl problém. Naopak ty lidi potěší, že se ve městě něco zajímavého děje.

Kde bude DIOD za dalších deset let, máte nějakou svoji představu?

Martinek: Samozřejmě představu máme, ale není to tak, že si sedneme a řekneme si tak, teď budeme dělat jenom moderní tanec. Musíme vnímat, jak se třeba mění dramaturgie v DKO nebo Horácké divadle a podobně. Musíme velmi citlivě sledovat, jak se mění a vyvíjí naše publikum. Některé typy představení, které jsme uváděli, se už dostávají na větší scény, které mají lepší zázemí i z hlediska lidských zdrojů. To znamená, že nemůžeme ustrnout na místě a donekonečna recyklovat zaběhnuté formáty. Určitě budeme pokračovat v multižánrové dramaturgii a chceme více propojit kurzy nového cirkusu a obecně sportovní část Sokola s divadelním provozem.

Společnost se za poslední dekádu hodně proměnila, od politiky, přes technologický vývoj až po nálady mezi lidmi. Jak se to promítá v kultuře, reagují jinak lidé i jako diváci, mění se trendy?

Martinek: Určitě se to promítá. Jihlavský divák je pořád v něčem konzervativní, což není žádné překvapení, protože spousta lidí tady pracuje v třísměnném provozu a nemá čas dojíždět do jiných měst sledovat současné kulturní trendy. Velmi se ale posiluje komunitní aspekt, kdy kolem DIODu vznikla docela široká skupina lidí, kteří chodí cvičit do Sokolovny, zároveň si užívají nabídku DIODu, už jí víc rozumí, nebojí se jí. Kdo by třeba řekl, že Ladislav Zibura, který je docela politicky vyhraněný, bude mít takový úspěch u velmi širokého publika, které k nám na něj chodí. Je vidět, že lidé mají chuť za kulturou chodit, i když to mohou ekonomické důsledky koronakrize lehce zvrátit.

V letošní sezóně spouštíte i novinku v rámci prodeje vstupenek a permanentek.

Martinek: Chceme nabídnout našim divákům možnost koupit si Citykartu, nabitou na určitý obnos, který pak utratí podle svého uvážení během celé sezony za představení, které je zajímají. To je standardní postup v řadě podobných podniků. K nabití Citykarty jim přidáme dvacet procent zadarmo. Věříme, že to u našeho klíčového publika bude využívaná věc, nebo že Citykartu využijí jako dárek pro své blízké.

Citykartu bude možné si nabít na jakou částku?

Martinek: Na 300, 500 a tisíc korun. Vždy k tomu divák dostane dvacet procent navíc.

Hruška: Tedy čím více nabije, tím lépe.