„Dostal jsem ten dar, že mohu svůj koníček dělat jako zaměstnání. Byla a je to velká dřina. Ale špatně se mi nežije a myslím si, že dělat to, co má člověk rád, je největší životní výhra,“ říká Zdeněk Tulis, po dvacet let ředitel jihlavského fotbalového klubu. Přestože letos přenechal kormidlo o generaci mladšímu nástupci, zápal pro jihlavský fotbal v něm zůstal a bude dále v klubu působit jako předseda dozorčí rady.

„Chtěl bych, aby nová zadní tribuna byla dostavěna do tří let, do roku 2020, a měla multifunkční charakter, aby v ní proudil život,“ řekl odhodlaně Zdeněk Tulis v rozhovoru pro srpnový magazín JihlavaCity.cz

Pane Tulisi, můžete popsat svoje fotbalové kariérní začátky?
Byli kdysi tři kamarádi – František Vaculík, Jarmila Vaculíková a Zdeněk Tulis. Trávili spolu hodně času v mládí při působení v královopolském fotbalovém klubu. Potom se jejich cesty rozdělily. František Vaculík vystudoval a dal se na stavebnictví. Já také vystudoval vysokou školu. Pak jsem ale dostal nabídku jít chytat do pražské Dukly. Ta nabídka mě zlomila.

Rozhodl jste se, že se budete věnovat fotbalu
Byla perspektiva, že se tím uživím. Později ve Slovanu Bratislava a následně v Sigmě Olomouc už ze mě byl skrytý profesionální fotbalista. Papírově jsme sice byli zaměstnaní v továrně u hlavního partnera klubu, tam jsme ale chodili jen pro výplatu, jinak se věnovali naplno fotbalu. Kariéru jsem ukončil ve 36 letech v Rakousku. A pak se dal na podnikání.

V čem jste podnikal? 
Zastupoval jsem anglickou a dánskou firmu se svým bratrancem, dováželi jsme mrazírenskou a chladicí techniku. Začal pro mě jiný život.

Jak se stane, že se bývalý fotbalista a později podnikatel z Brna ocitne v Jihlavě?
V roce 1997 jsme jeli lyžovat do Rakouska a Vaculíkovi se k nám přidali. František mě přemlouval, abych šel ještě chytat. Já mu tvrdil, že to nejde, že už mám nějaké roky. Pak vyprávěl, že se kvůli dceři, která měla zdravotní problémy, přestěhoval do Jihlavy, kam do té doby jen dojížděl. Mezitím za ním jednoho dne přišel pan Březina z tehdejšího jihlavského fotbalového klubu s tím, jestli mu pomůže finančně podpořit mládež. František na to slyšel i z důvodu, že v mužstvu působil jeho syn. A poněvadž je cílevědomý a otevřený novým věcem, chtěl, aby se to, do čeho dává peníze, posouvalo dál.

Kdy přišla vaše role? 
Přemýšlel, co a jak. Vzpomněl si na mě a oslovil mě, abych s ním šel dělat fotbal. Já zprvu odmítal, protože jsem měl rozjeté to svoje podnikání. Na to zareagoval slovy, že ode mě firmu koupí. Hned na začátku jsem Františkovi říkal: „Pojďme dělat fotbal v Brně, ne v Jihlavě. Jsme přece oba dva Brňáci. A Jihlava je historicky hokejová.“ Ale byl odhodlaný rozjet to tady. A tak to všechno začalo...

Nebyl pro fotbalistu, který prošel Sigmou Olomouc či Duklou Praha, odchod na tehdy bezejmennou Vysočinu krokem zpět?

Bylo to pro mě zpočátku hodně složité. Já byl ze Sigmy, a  zejména Slovanu Bratislava a  Dukly Praha, zvyklý v  té době na vysoký standard. Tady se začínalo od píky. Sedli jsme si s Františkem a já naznal, že to tu nemá cenu. Předhazoval jsem mu slavnou historii hokejové Dukly Jihlava a její kořeny v tomto městě. Navíc se mi nechtělo vzdávat podnikání. Ale byla to výzva a já nakonec naznal, že to zkusím – jako jednatel FC PSJ Jihlava.

Co bylo dál?

Hned na začátku bylo jasné, že se nespokojíme jen s nějakým náhodným postupem do druhé ligy. Chtěli jsme koncept, vizi. Stanovili jsme si tedy sedm bodů, ke kterým jsme chtěli dospět.

Jaké body to byly?

Vybudovat velmi silnou mládež, která by byla základem budoucího klubu. Za druhé, připravit pro ni podmínky pro trénink, za třetí, dostat k  mládeži trenéry s  nejvyšším pedagogickým vzděláním. Za čtvrté to byla výchova vzorů pro mladé hráče. Za páté, vybudovat stadion pro působení v první lize, a aby se zde mohla hrát i mezistátní utkání. Za šesté, udělat vše pro to, aby se zde v  budoucnu mohl hrát fotbalový pohár, a  za sedmé, fotbalem stmelovat celou Vysočinu.

A dopad těchto bodů?

To by mělo dohromady vytvořit podmínky, aby naši talenti nalezli uplatnění na Vysočině a nemuseli odcházet do větších měst, pokud nedosáhnou výsledků, že už jim Jihlava nebude moci nabídnout další rozvoj. Když mi byl František ochotný na tohle kývnout, byl jsem ochoten tomu obětovat část svého života. Tehdy hrála Jihlava třetí ligu. Neměla stadion, hráči byli amatéři, kteří chodili do práce… Ve třetí lize se těžko sháněly finanční prostředky. Potencionální sponzoři s  oblibou tvrdili, že když chce PSJ  fotbal, ať si ho také platí. Já však našel pár zapálených jedinců. Sice mi nemohli přispět finančně, ale pomohli nám získat náskok.

Jak to myslíte?

Domluvil jsem, že hráče, které tehdy zaměstnávali ve svých firmách, dvakrát týdně uvolňovali na dopolední trénink. Podařilo se vybojovat postup do druhé nejvyšší soutěže, a tedy do profesionální kopané. To se psal rok 2000. Bylo nutné klub přetransformovat na akciovou společnost.

Tehdy stále ještě jako FC PSJ Jihlava. Proč došlo ke změně názvu?

Za úspěch považuji, že se mi podařilo přesvědčit pana Vaculíka o  důležitosti téhle změny. Neutrální Vysočina navíc souvisela s  nově vzniklým krajem, který měla reprezentovat. 28.  6.  2000 vznikla akciová společnost FC  Vysočina, jejímiž akcionáři bylo město Jihlava, firma PSJ a  pivovar Ježek. Když se nám navíc podařilo domluvit spolupráci s  okolními kluby a  vysvětlit jim princip výkladní skříně a satelitů, kdy z toho měli všichni profitovat, i  oni uvěřili a  pomohli nám. Cílem bylo sjednotit tenhle region a  propagovat „republiku Vysočina“ jako oblast s potenciálem. A navíc nejít proti hokeji. Jen bylo třeba se poučit z chyb ostatních. Navíc nám pomohli i moudří politici, kteří téhle myšlence uvěřili a podporovali ji.

Jenže Dukla v  letošním roce postoupila do extraligy, a  tak bude v  Jihlavě poprvé v  historii nejvyšší fotbalová i  hokejová soutěž. Ovlivní to nějak fungování obou klubů?

Současnou situaci považuji za velké vyznamenání pro celé město a  kraj a  důkaz toho, jak kvalitně podporují sport. Jak už jsem zmiňoval, nejsme pro hokej konkurence, protože nereprezentujeme jen Jihlavu, nýbrž celý Kraj Vysočina. Podle mě je možné v Jihlavě udržet fotbal i hokej na vrcholové úrovni. Na druhou stranu víme, že k fungování obou klubů na patřičné úrovni by bylo potřeba sehnat ročně přibližně 150  milionů korun. Jenže je problém je sehnat. Velké firmy tu sice existují, ale zatím mají jiné priority. Snad jen čekají na správnou chvíli.

Jak jste spokojen s  plněním stanovených cílů z roku 1997?

Ze stanovených bodů máme splněno zatím zhruba pět. Ten posun je znatelný. Dřív jsme měli na zimu hřiště za starou tribunou, kde se roztáhla prosívka, abychom měli kde trénovat. Teď máme pět travnatých hřišť, dvě umělky. A  nestačí to. Potřebujeme ještě dvě hřiště a  umělku zastřešit. Dále máme licencované trenéry a  pedagogy zároveň, tolik vzorů jako málokterý venkovský klub. Musím zmínit i regionální akademii. Přesto je stále na čem pracovat.

Někteří fanoušci kritizují to, že sotva někdo ukáže talent, hned ho klub prodá a  pak bojuje o záchranu…

Když nabídne Plzeň nebo Sparta lepší podmínky, těžko hráče motivovat a bránit mu v kariéře. My ale věříme, že ti hráči se, podobně jako třeba Ondřej Šourek nebo Michal Kadlec, na sklonku kariéry vrátí. A pak pomáhají vychovávat ty mladé. Jednou budou tihle zkušení hráči součástí našeho výchovného systému.

Letos vás ve funkci ředitele klubu nahradil Jan Staněk. V čem se změní vaše pracovní pozice ve vztahu ke klubu?

Chci se teď ze své nové funkce zaměřit na dobudování protilehlé tribuny. Unikátní v  rámci celého Česka. Nechceme, aby to byl prostor, který ožije jednou za čtrnáct dnů, ale aby měl svůj vlastní život. Momentálně máme studie a hledáme dotační zdroje. Hlavním propagátorem se má stát Kraj Vysočina. Chceme v  nových komínech komunitní bydlení pro seniory i  startovací byty pro mladé a domov mládeže pro fotbalovou akademii. Také by byla možnost vybudovat zde vysokoškolské koleje.

Nová tribuna by měla být kdy?

Chtěl bych, aby zadní tribuna byla dostavěna do tří let. Do roku 2020.

Jak probíhal váš konec ve funkci ředitele klubu?

Bylo to po oboustranné dohodě, nebo jste byl odvolán? Bylo to se mnou dopředu diskutované. Ať chcete, nebo ne, věk nezastavíte. Člověk obětoval spoustu fyzických a  psychických sil. A i já se potřebuji nadechnout. Chci si zopakovat jazyky  – angličtinu, němčinu, ruštinu. Pak se chci konečně naučit golf. Ta dvacetiletá práce byla nesmírně náročná. I přesto se mi nesplnil jeden sen – dobudovat stadion a přivítat zde nějaký tým v rámci evropských pohárů. Teprve pak budu moct skončit.

Nikdy jste nelitoval toho, že jste se celý život živil fotbalem?

Dostal jsem ten dar, že mohu svůj koníček dělat jako zaměstnání. A  to celý život. Jasně, kdybych podnikal, mohl jsem být o nějaký ten milion bohatší. Anebo bych možná zkrachoval. Takové podnikání je. Považuji za ohromné vítězství, že dělám, co dělám. Byla a  je to velká dřina. Ale špatně se mi nežije a myslím si, že dělat to, co má člověk rád, je největší životní výhra.

Cítíte se dnes jako Jihlavák, nebo Brňák?

Jsem Brňák jak poleno. Ale asi pětkrát jsem odmítl nabídku jít za fotbalem do Brna. Bydlím v Žebětíně, když je sjízdná dálnice, za 35 minut jsem v Jihlavě. Projezdil jsem milion dvě stě tisíc kilometrů, šest aut. Proto kladu důraz na to, aby auto bylo kvalitní, aby kdybych vylétl ze silnice, tak abych to přežil. Za celou tu dobu jsem v  Jihlavě nikdy nespal. Ani při oslavách. Buď jsem nepil, nebo jsem si zajistil odvoz.

Letos vám bylo 61  let. Jak si představujete svoji penzi?

Já jsem sportovec, snažím se cvičit, jezdím na kole, plavu. Snažím se dělat hodně pro to, abych byl zdravý. Ještě ale na důchod nemyslím. A  přesně v den mých šedesátých narozenin se narodil vnuk, pak přesně za půl roku druhý.

Povedete je také k fotbalu?

Když ty děti vidím, říkám si, že je potřeba pro ně něco udělat, aby se mohly rozvíjet. Chtěl bych, aby měly rády sport a aby měly vztah k nějakému koníčku.