A co se v novém Cirkussu prodává? Jako nejlepší přiblížení jsou slova samotného majitele Prokopa Sedláka: „Není to ani bazar, ani vetešnictví, ani starožitnictví.“

Co vás vedlo k otevření tak netradičního obchodu?

To je dlouhá cesta. Základem jsou totiž žárovky, které zde svítí nad námi. Já jsem si našel kontakt na výrobce těchto žárovek v Anglii, William & Watson, a „na drzo“ jsem tam dojel se domluvit na spolupráci. Jsou to takové industriální modely, které se vyráběly v letech 1910 až 1920 a jsou zajímavé jak tvarově, tak provedením. Vše ruční výroba.

A to už jste věděl, že žárovky půjdou do Jihlavy?

Ano, on tady byl dříve zverimex a já jsem už přes 20 let majitelem obchodu s krmivem pro zvířata. S majitelkou jsme se tedy znali a ona mi nabídla, že bych zde mohl pokračovat v obchůdku pro zvířátka. Já už jsem ale další takový provoz nechtěl a už jsem v té době uvažoval nad tím, že budu dělat v tomto oboru, který mě zajímá a baví mě. Prostě takový industriální styl doplňků a různých věcí, které jsou ve světě čím dál oblíbenější a rozšířenější, a tady v Česku se to teprve začíná rozbíhat.

Nabízí se otázka, proč takový unikát zrovna v Jihlavě?

To je otázka do pranice! (smích) Člověk si je vědom, že Jihlava má svá úskalí. Tohle je styl, který se nemusí každému líbit, někdo by mohl říct, že je to spíš určené pro nějaké pražské prostory. Na druhou stranu jsem si říkal, proč jako starý patriot právě v té Jihlavě něco takového nezkusit? I zde je dost lidí, kteří chtějí město někam posunout, tak jsme tomu dali šanci také. Když se tady našel takový pěkný prostor, proč ho nevyužít. Rekonstrukce byla náročná a chvílemi jsem se na to chtěl vykašlat. Takže tady byla třeba alternativa, že zde bude kancelář, šoupne se sem sádrokarton, položí se lamino, ale to jsem tomu místu udělat nechtěl.

Předpokládám, že takto odhalené cihlové zdi zde za dob zverimexu nebyly…

On ten zverimex vypadal dost děsivě, byla zde akvária, popraskaná podlaha, plíseň. Vlastně jak se to zrekonstruovalo v roce 1975, tak to zde donedávna také zůstalo. Bylo to také retro, ale trochu jinak. (smích) Rekonstrukci jsem se věnoval rok a našli jsme zde plno unikátů. Například pod komunistickým terasem jsme našli železnou podlahu, která je stará přes sto let. Také jsme odhalili zdivo, staré, původní, které zde vytvořilo krásnou atmosféru a zároveň to má i tu funkci, že zdi dýchají, vlhkost proudí ven a už tady není ta plíseň.

Pro takto specifický sortiment, vlastně sbírku historie, jste se rozhodl až díky interiéru?

Základ našeho obchodu jsou ty žárovky. Ale on je ten prostor zde poměrně rozlehlý, tak jsme k tomu ještě postupně přidávali další sortiment, který by se k tomu hodil. Věci dodané z Anglie, z Francie, z celého světa, od dodavatelů, kteří většinou zachraňují staré věci, různě je restaurují, a my je potom odkoupíme a dál prodáváme.

Proč právě název Cirkuss?

On to totiž trochu cirkus je. Lidé jsou zvědaví, co tam je. Samotný cirkus v sobě také skrývá spoustu věcí, odkazů, vzpomínek. Cirkusy už také nejsou tak v kurzu, jako bývaly dříve. Spousta lidí přijde, protože je zvědavá, a zase odejde, když uvidí cenovky nebo čekali něco jiného. Zrovna včera nás jedna paní rozveselila, když nám řekla, že jsme takové lepší vetešnictví. (smích) To se nám ale zrovna líbilo, dobrý název!

Co se zde tedy dá najít?

Různé věci s různým účelem a historií. Dalo by se říct, že to je prodejna unikátních interiérových doplňků. Například zde máme lampu ze starých vodovodních trubek, ze starého mlýnku na maso nebo větší lampu, třeba do obývacího pokoje, ze staré Vespy (značka motocyklů, pozn. redakce) ze sedmdesátých let. Zajímavé jsou i obrazy, jsou to na plátně vytištěné fotky z filmů. Firma, která má licenci od filmových společností, mohla takové oficiální záběry z filmů ze sedmdesátých let použít jenom v omezeném počtu.

Takže to je takové luxusní vetešnictví? Jak byste to pojmenoval vy?

No on to není ani bazar, ani vetešnictví, ani starožitnictví. Jsou to spíš takové zajímavosti, dáváme starým věcem nové využití, aby sloužily i nadále.

A mají zdejší předměty i jiný účel než dekorativní?

Ano, to je na tom to krásné. Jsou tady například i sportovní míče nebo boxovací rukavice. Ty jsou jakoby staré, ale jsou to jenom repliky, které jsou ze staré kůže vyrobené ve starém provedení, ale v podstatě to je výrobek nový, dá se s nimi kopat nebo boxovat. Větrák támhle fouká, konvice, ta je unikátní, má revolverovou koncovku a při varu nehvízdá, ale zpívá, také funguje.

Dá se vůbec určit, která věc je zde nejvzácnější?

Když pominu obsluhu… (smích) Ale ne, ona je otázka, čím vzácnost definovat. Jestli jenom cenou, nebo i nějakou historií, mnoho věcí má svůj příběh, který i třeba díky Cirkussu může pokračovat… Pro každého je ta vzácnost něčím jiným. Nejdražší je u nás tovární kredenc, je to taková skříň se zásuvkami, která byla zrestaurovaná ve Francii, za skoro 170 tisíc. Ale už má zájemce, co na ni šetří! Vše tady je určené k prodeji. S některými věcmi jsem jenom chtěl dotvořit interiér, aby se hodil k těm žárovkám, a pak jsem k nim dal i cedulku. U spousty věcí ani nepředpokládám, že by se nějak rychle prodaly. Těžko ale k té vzácnosti promluvit, pro někoho je vzácnější stará plechová cedule, víc než nějaká drahá kredenc.

Jak se vlastně u takového sortimentu určuje cena?

Já nejsem žádný sběratel, já jsem čistě obchodník. A ta cena, nebo spíš to stanovení, zdali je věc ještě cenná, je hrozně diskutabilní. Dnešní cena je taková, za kterou to někdo koupí. Mně třeba něco připadá strašně drahé, někomu to tak naopak nepřijde. Je to dáno třeba tím, že ty věci jsou například z Anglie, Francie, kde jsou jiné kupní možnosti a ceny za takové předměty tam šplhají do obrovských výšek. Spoustu věcí sem ani nevozíme, protože to je cenově už opravdu moc. Účelem není zde mít nějaké vzácnosti nebo starožitnosti.

Takže si sem zvete třeba nějaké historiky, kteří vám cenu alespoň přiblíží?

Spíš se snažíme cenu stanovovat sami, podle vlastní intuice. Na internetu potom porovnáváme nabídky, abychom cenovou relaci přibližně věděli. Historikové sem chodí, ale spíš nás jenom poučují a přibližují individuální historii těch předmětů. Ale jsme otevřeni všem nápadům a doporučením.

Máte zde i nějaké české rarity?

Ono bohužel těch českých nálezů ve světě tolik není. Za komunistů se mraky věcí zlikvidovalo. Ale i po tom osmdesátým devátým se u nás zlikvidovalo plno zajímavých věcí z šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých let. Takže teď je všechno jenom nové. Spousta věcí se vyhodila. On ten trh tady trošku je, ale je takový skromnější, a to i z hlediska obchodního. Lidé ty věci třeba na pohled znají, a tak jim nepřipadají tak cenné.

A co když seženete věc, která je zajímavá, ale nefunkční, kdo ji opraví?

My jsme kluci šikovní! Nazýváme se soukromý Pat a Mat a vše si opravujeme sami! (smích) V tom je to kouzlo. My nejsme žádní technici, ale baví nás to. Stará autíčka rádi zprovozníme, někde přiděláme nějaký šroub. A když to pak funguje, tak z toho máme radost.

Takže zasahujete do mnoha oborů. A co plánujete do budoucnosti?

Co se týče sortimentu, hledáme věci, které budou cenově přijatelnější. Třeba nějaké hezké staré autíčko za dvě stovky. A pak bychom zde chtěli prodávat třeba kávu, aby tady lidé mohli posedět. Ale hostinská činnost je bohužel omezena zákony, hlavně na hygienu. Musela by zde být kuchyň, záchody, museli bychom někde umývat nádobí a tak dále. Budeme to ale řešit nejspíš tou formou, že zde budeme kávu dělat do kelímku s sebou, a pokud budou lidé chtít, mohou si zde posedět, třeba zrovna na židlích, které jsou také na prodej.