Kávovar Valdemar, hnětač Bohoušek nebo pec Berta. To není obsazení nějaké divadelní hry, ale vybavení jihlavské pekárny Veselo. Ta se již na první pohled zdá jako originální místo s příjemnou atmosférou. Její dva majitelé, manželé Heřmanovi, Martina a Oldřich, čekají na příchod prvorozeného syna Viléma.

Ten se po čase váhání nakonec stal i důvodem, proč vlastní podnik otevřít. Se zkušenostmi ze zahraničí, zadělávají těsto z místní mouky a vody. Lála, podle Martiny Lalákové za svobodna, a Oli, zkráceně Oldřich, mají zaděláno na další spokojené žití uprostřed krajského města Vysočiny.

Čím jste se živil před pekárenskou kariérou?
Oli: Já jsem byl „mladažer“, jak říká Lála. Nejprve jsem tady v Jihlavě vedl firmu, pak jsem si našel práci v jednom supermarketu v Praze, kde jsem kupoval výrobky od dodavatelů a zaváděl je do regálů v rámci celé Evropy. Jsem ale docela nesystematický člověk, to nebylo nic pro mě. Hodně papírů, dlouhodobé projekty a hlavně styl té práce mi nevyhovoval. Nebylo to přátelské prostředí. Takže jsem odešel, půl roku si užíval života v Jihlavě a pak odcestoval do Austrálie, kde jsem začal svoji kariéru. Nejprve jsem umýval nádobí v jedné restauraci, po pár měsících jsem od nádobí šel k salátům, pak mi majitel restaurace řekl, ať si koupím rondon a nůž, a začal jsem vařit.

Jak přišel nápad otevřít si vlastní pekárnu?
Oli: Když vezmu svoji pekařskou kariéru úplně od začátku, tak ta začala před nějakými třemi a půl lety v Německu. Tam jsem začal v malé pekárně, kde jsme si mleli i vlastní mouku, bylo to romantické prostředí a pečení mě opravdu chytlo. Pak už jsem hledal práce jenom podle tohoto kritéria. Lála (Martina Heřmánková, pozn. red.) tehdy ještě psala do novin v Ústí nad Labem a dodělávala magisterské zkoušky.

Lála: To jsme ještě byli trochu vázaní v Čechách. Ale v novinách jsem dala výpověď, dodělala školu a vyjeli jsme do světa.

Oli: Přesunuli jsme se do Irska, kde jsme blízko Dublinu pracovali v takové malé pekárně. Ale chtěli jsme se pohnout za dalšími zkušenostmi a zážitky, tak jsme se přestěhovali do Londýna. Tam nás to vůbec neoslovilo, a to jak restaurace, kde jsme pracovali, tak i celkově život v Londýně. Asi po dvou měsících jsme se rozhodli, že zmizíme, že už nás nebaví pracovat pro někoho, jehož představy se zcela neztotožňují s těmi našimi, což omezuje naši kreativitu. Od té doby utekla ještě dlouhá doba, ale už jsme věděli, že chceme něco vlastního.

Co bylo pak?
Lála: Začali jsme dávat čísla na papír a zjistili jsme, že potřebujeme ještě nějakou chvíli vydělávat. Tak jsme odjeli do Alp pracovat do hotelové restaurace. Původně jsme chtěli celou pekárnu postavit úplně novou, na zelené louce, pak jsme ale zjistili, že stále nemáme na kontě pět milionů, tak jsme trochu vystřízlivěli.

Ale sen jste si vzít nenechali.
V létě jsme se vzali a odjeli na Island, kde jsme byli také v pekárně. Jenomže jsme tam odjeli až v září, když zrovna pomalu začíná polární noc. Dny se zkracovaly a noci se prodlužovaly, až z toho vznikl Vilém. (smích) Takže já jsem se hned na Vánoce vrátila zpátky do Čech a rozhodli jsme se, že náš sen odsuneme na dobu neurčitou. Že najedeme na běžný rodinný model, Oli si najde práci a já budu normálně na mateřské. A pak jsme se najednou rozhodli, že z Viléma nebudeme dělat překážku, proč to neudělat, ale naopak z něj uděláme důvod, proč to udělat.

Kdy jste s výstavbou pekárny vůbec začali?

Lála: Až někdy letos v březnu. Ale jelikož jsme si všechno dělali sami, tak to trochu trvalo.

Oli: Vždycky když jsem sem přišel a ještě to tu bylo rozkopané, tak jsem si to vyfotil. Pokaždé ze stejného místa, abych pak mohl udělat koláž. Protože od začátku jsem věděl, že támhle bude regál, támhle pec, tady pult, támhle já budu dělat, tady bude Lála prodávat. My jsme takoví kavárenští povaleči, takže jsme si v každé zemi po kavárnách načerpali kus nějaké inspirace.

Lála: Všechno přírodní, dřevěné, to se nám líbí. Škoda že támhle Berta (pec na chléb, pozn. red.) je taková velká kovová zrůdička. My si mimochodem všechno takhle pojmenováváme.

Oli: Spíš ty vše pojmenováváš.

Lála: Když já ke všemu hrozně rychle citově přilnu, takže hnětač je Bohoušek, kávovar je Valdemar, i naše chleby mají každý jméno, vybíráme je po naší rodině, po tatíncích, maminkách a tak dále.

Jaké překážky vás na začátku potkaly?

Lála: Hlavně všichni říkali, kolik je tady v okolí pekáren a že trh v Jihlavě je nasycen. A to čím víc člověk poslouchá, tím víc ho to znejistí. Uvažovali jsme ale hodně o tom, postavit pekárnu celou vlastní, na zelené louce. Slaměný domeček, přírodní stavba, tam pec na dřevo. Problémem byly peníze, půjčit si ale tak velkou sumu na tak vratký podnik nemělo cenu.

Proč zrovna název pekárna Veselo?

Oli: Co je pekárna Veselo? Ty jsi autorem názvu, tak to popiš!

Lála: To vzniklo úplnou náhodou, my jsme chtěli nějaký optimistický název, tak jsem si pohrála s různými slovíčky. A napadlo mě Veselo, jelikož chceme, aby zde bylo veselo, a hlavně je to hezké české slovo, které není tolik používané. Párkrát jsme si to napsali, já jsem si to psala tak dlouho, až tam na mě vykoukl ten obličej, který je v logu, a bylo jasno.

S novým podnikem a prvním dítětem na cestě, nemáte strach, že to všechno nemusí vyjít?

Lála: Kdo se bojí, nesmí do lesa! (smích) Jasně že se bojíme, všeho. Bojíme se, že zítra nikdo nepřijde, že se nezvládne množství, že Vilém bude celý den jenom brečet a já budu jenom zavřená doma…

Oli: Ale není to ten negativní strach, který by nás odrazoval, ale naopak strach, který nás žene dál.

Lála: Člověk se tomu musí postavit a zkusit to. Horší je se pak zpětně zamýšlet a říkat si, co by mohlo být, kdybychom to udělali. Čím je člověk starší, tím je těch strachů víc a víc.

Martino, vy pocházíte až ze severu, od Ústí nad Labem. Jaké jsou vaše první dojmy z Jihlavy?

Lála: Já jako jeden z mála lidí na Jihlavu nenadávám. Co jsem ale slyšela, tak místní říkají, jak je to strašné a hrozné město. To ale asi dělají všichni. Já jsem 6 let žila v Ústí nad Labem a myslím si, že každé české město je hezčí. I když příroda okolo Ústí je nádherná. V Jihlavě se mi ale líbí hradby, Heulos, o kterém všichni říkají, že to je místo jenom pro feťáky, zoologická zahrada a vše kolem ní. Musím ale říct, že příroda je zde odlišná než u nás na severu. My tam máme České Švýcarsko. Také mi to tady připadá takové placaté, já jsem zvyklá na kopečky.

Oli: Ono záleží, na jakou jedeš stranu!

A co se týče lidí, jak jste spokojeni se zákazníky?

Oli: Nejlepší lidé na celém světě. Nepoznal jsem tolik pozitivních lidí jako v Jihlavě.

Lála: Je sice pravda, že Češi, oproti jiným národnostem, jsou takoví věčně nespokojení, reptající a negativní. Ale k nám prostě chodí ti nejmilejší lidé na světě. Věříme, že to, co do světa vysíláme, to se k nám také vrací. Chodí k nám jenom milí, nadšení, optimističtí, pozitivní, usměvaví lidé. A všichni přichází a říkají, ať máme veselý den.

Jak vůbec vypadá jeden klasický pracovní den v pekárně?

Oli: Pracovní den začíná dva dny předem, pečeme totiž kvasový chleba a výroba trvá tři dny. První den nakrmím kvas, nechám ho přes noc, druhý den přijdu a z toho kvasu vyrobím těsto, které nechám zde na pultu kynout, na konci dne ho nakrájím, dám do ošatek a vložím do lednice. Poslední den ráno přijdu zhruba ve tři hodiny, rozžhavím pec, vyndám chleba z lednice, on se trošku vzpamatuje, ohřeje, ale už je nakynutý, dobře nakvašený a já ho upeču. Díky tomuhle dlouhému procesu dostaneme chuťově a nutričně nejvíc.

Říkala jste, že máte až 12 druhů chleba. Kde berete inspiraci?

Lála: Z hlavy, všechno. Oliho někdy napadne tam dát tymián, tak ho tam dá. Vlastně největší inspirací je to, že se neradi nudíme. Péci dva stejné chleby pořád dokola by nás po pár dnech nebavilo. A zákazníky také ne, chceme mít na pultech každý den něco nového.

Oli: Inspirace chodí sama. A dobré jsou i mouky, které dovážíme od pana Křepely ze Střížova. Ze všech zemí, kde jsem si mohl sáhnout na mouky a přivonět si k nim, jsem nikde nepotkal takovou mouku jako ze Střížova. Člověk z ní cítí tu skvělou vůni. A když do ní ještě v hnětači naleje vodu, to je extáze. Já si při tom vždy vybavím, jak jsem byl malý a s babičkou jsme chodili krmit slepice. Vytvářeli jsme jim šrot, dávali do něj vodu a to byla potom neskutečná vůně. To jsem zažil, když jsem poprvé přišel ve Střížově do mlýna.

V čem je vlastně lepší domácí chléb než ten kupovaný, například v supermarketu?

Lála: Hlavně je to v tom, aby v těstu byl dobře vypracovaný lepek. Tím, že se těsto vypracuje opravdu důkladně a necháte ho několik hodin fermentovat, neboli kvasit, tak se obávaný lepek stane stravitelnějším pro naše tělo. V dnešní době je boom různých alergií na lepek a celiaků, ale on lepek škodlivý není. Problém nastane, když velké pekárny dělají všechno urychleně, pak se lepek nestačí správně rozvinout a uzrát. Proto je nám po něm těžko.

Oli: A také je dnes lepek i v potravinách, kde by neměl být.

Jaké máte další plány s touto pekárnou?

Oli: Měli jsme spoustu plánů, například pořádat kurzy pečení. Mohl by se k tomu udělat i výlet do mlýna, odkud bereme mouku, pan Křepela by nás tam jistě provedl. Skvělé na tom je, že aniž bychom komukoli řekli, někteří lidé se už sami ozvali, že by si k nám chtěli někdy večer přijít něco upéct.

Lála: Ale my jsme takoví, že u nás člověk nikdy neví. Naším největším snem ale asi stále je si postavit slaměný domeček a tam mít vlastní pekárničku. A zůstat pořád veselí.