“Život nepřežívám, ale užívám si ho. Člověk všechno, co dělá, by měl dělat na plný pecky. Když odpočívám, tak taky na plný pecky, když plachtím na moři mám rád, když vítr do plachet duní. V tom to je. Když člověk dělá všechno naplno a nejlíp, jak dokáže, pak je spokojený, ten princip je vlastě snadný,” zná recept na šťastný život Jan Remsa. 

Za svůj dosavadní pestrý život stihl vychovat i dvě dcery.  “Obě jsou skvělé, lezou po skalách, umí řídit plachetnice a také jsou společníci v naší firmě, starší Kateřina je ředitelka Lezeckého centra, Petra je zase náš ajťák,” dodal hrdě.  

Co vás k tomu vedlo, otevřít před osmi lety v Jihlavě lezeckou stěnu, byl to čistě podnikatelský záměr, nebo jaký byl motiv?

To vůbec ne, provozovat lezeckou stěnu není byznys. Když chce člověk dělat byznys, měl by dělat něco jiného. Tohle může dělat člověk, který má rád lezení a je ochoten něco dělat pro druhé lidi. Živí se to samo o sobě, je tu spousta mladých lidí, kteří jsou za instruktorství placení. Stěnu jsem v Jihlavě postavil proto, že se mi chtělo a měl na to čas, ne proto, abych získal peníze. Všechny práce, které kolem stěny dělám, dělám zadarmo. Nic si za to neberu.

Pro vás je to tedy koníček a chybělo vám v Jihlavě, že není kde lézt? 

Mám ten sport a lidi kolem něj rád. Tomuto sportu se věnuji od svých osmnácti let a v Jihlavě nabídka nebyla, když jsme chtěli lézt, jezdili jsme střídavě do Prahy, Brna, Českých Budějovic.

Co vás tenkrát v osmnácti letech přivedlo k lezení? 

Vždycky jsem měl rád přírodu a rád do ní jezdil. Jednou můj kamarád donesl horolezecké lano, to mi bylo asi 17 let a zkusili jsme začít lézt. Kamarád lezení záhy opustil, protože se bál výšek, ale já ne. Protože jsem ale neznal nikoho, kdo sport dělá, vydal jsem se do horolezeckého klubu v Jihlavě, kde tenkrát bylo deset, patnáct lidí, kteří sport dělali. 

To první lezení, když kamarád přinesl lano, kde to bylo? 

Na Beranovské skále u řeky. Tam se leze pořád, skála je bezvadně přejištěná a je to dobrá cvičná skála pro Jihlaváky, když si chtějí zalézt venku. 

Věnujete se i jinému sportu? 

Jak se rád pohybuji v přírodě, lezením jsem nezačal. Rád se věnuji plachtění a jachtingu, ať už to byl windsurfing, sportovní plachetnice anebo dnes námořní jachting. Na souši pak lezení - mám rád hory. A jeden čas jsem se věnoval i létání s padákem, paraglidingu, což mě málem stálo život.

Co se stalo? 

Spadl jsem v roce 1997 v chorvatských horách, padák se mi zavřel ve vzduchu, třicet metrů nad zemí. Letěl jsem volným pádem. A dalo mi hodně práce, abych se zase postavil na nohy. Trvalo to osm let, než jsem znovu začal chodit. Pak už jsem přestal létat, protože jsem usoudil, že ten sport je nebezpečný. 

Nebojoval jste pak i se strachem z výšek, po této zkušenosti?

Ne, to ne, strach z výšek není opodstatněný. Protože když člověk leze, pohybuje se nahoře a má pod sebou dostatečné množství prostoru, do kterého může padat, tak je ten sport bezpečný. Horolezectví je nebezpečné nad zemí, protože na tu zem můžu spadnout.

Po takové zkušenosti lidé často mění své priority, životní cíle…byl to pro vás moment, kdy jste se v životě zastavil a některé věci přehodnotil? 

To asi ano. Bylo mi 33 let. Představte si situaci, kdy máte všechno, lezete po skalách, létáte s padákem, plachtíte a najednou nemáte vůbec nic. A nevíte, jestli se ještě někdy v životě postavíte na nohy. To člověk pak mění názory. 

Můžete říct, co to u vás změnilo? 

Od té chvíle jsem začal používat intuici a asi v tom byla pak ještě velká pokora.

Měl jste pocit, že v tu chvíli, kdy se nehoda stala, jste intuici nepoužil? 

Rouhal jsem se bohům. 

Že jste měl pocit, že se vám nemůže nic stát, že jste nezranitelný? 

Věděl jsem, že se mi něco může stát, ale dělal jsem toho moc. Při těhle sportech, každý dělá něco, někdo leze, někdo létal, a já dělal všechno a to jsem neměl. Byl to vztyčený prst. A myslím, že teď třeba to zranění, které mám, mě chrání a díky tomu žiju. 

Vypadalo to tak, že opravdu už nebudete nikdy chodit? 

Prvně to vypadalo, že umřu, pak že do konce života budu jen ležet, pak to vypadalo, že bych mohl jezdit na invalidním vozíčku. A pak jsem se zvednul, začal jsem chodit a když jsem chodil, vrátil jsem se i k lezení. Myslím, že i proto to všechno dělám. Některé věci neumím vysvětlit, jenom je hodně silně cítím. Vím, že mám některé věci udělat a sám se sebou o nich nediskutuju. 

Co je pro vás intuice? 

To má každý, takovou nějakou stezičku, kterou cítí, že by se měl ubírat a já mám pocit, že tam kde mají ostatní kozí stezky, já mám dálnice. Nevím proč, ale je to tak. Vždycky vím, co mám udělat. 

Takže se nerozhodujete mezi třemi směry ale máte to dané. Týkalo se to i rozhodnutí otevřít lezecké centrum? 

Tušil jsem, že to mám udělat a v té době jsem měl zrovna čas na to, abych to udělal. A nebylo to jednoduché, protože to všechno byla spousta úkolů a každý z nich měl své pod-úkoly… mám ale obrovskou výhodu v tom, že jsem stavař a umím domy navrhovat, stavět a provozovat. Kdybych tenhle dar neměl, tak to nemůžu dělat protože by to nevyšlo ani ekonomicky. 

Jedním z prvních úkolů bylo vymyslet lokalitu, kde lezecké centrum bude. Proč jste se rozhodl pro čtvrť Staré Hory? 

Dům po domu, ulici po ulici jsem zmapoval celou Jihlavu a vytipoval si prostory, kde by to mohlo být. Protože to, aby člověk postavil a provozoval novou lezeckou halu, to nevyjde ekonomicky. V republice existuje jen jedna stěna v novostavbě, která se stavěla za účelem lezení a ta je ve Zlíně. Ale tu stěnu živí restaurace a velká prodejna se sportovními potřebami, protože stěna sama o sobě se neuživí, potřebuje vždycky ještě něco. Proto jsou stěny v pronajatých halách ve starých průmyslových areálech. Těch tipů jsem měl v Jihlavě nakonec asi dvacet. 

A opět rozhodla intuice? 

Když jsem přišel sem, řekl jsem si, že to je ono. Viděl jsem řeku, krásnou přírodu a šílenou halu zarovnanou starými traktory a auty. Totální bordel. Ale tím, že navrhuju domy, tak když přijdu do starého prostoru, v hlavě se mi už promítá zrekonstruovaný prostor, jak funguje.  

Co tady dříve bylo? 

Sklad nepotřebných věcí, ale původně hala fungovala nejdřív jako kotelna starého Motorpalu, pak byla přestavěná na kompresorovnu. Byly tady obrovské kompresory, které jsme museli z haly vystěhovat pryč. Horní část sloužila jako úpravna vody, plná filtrů a čerpadel. Museli jsme celou halu vyklidit. Když jsem řekl majiteli, že bych chtěl využít i půdu, ani nevěděl, že tu nějaká je. 

A na ní jste vybudoval i vaši kancelář, ve které sedíme. Máte tady úžasný výhled z okna na řeku. Když jste stavař, to byla vaše myšlenka, ten výhled? 

Okno tady už původně bylo, ale ta kancelář je dobrá, věděl jsem, že tady chci takhle koukat na řeku, protože ta přináší energii a nápady a mně se nikdy nikde nedařilo tak dobře, jako tady na tom místě a nikdy jsem neměl tak dobré nápady. Mluvím o stavařských a konstrukčních myšlenkách, což je moje práce, kterou se živím. Nikdy mi to nešlo tak snadno, jako tady na tom místě. Nemám žádný jiný ateliér a jsem tady rád. Ta řeka, to je živý obraz, který se každý den mění a stačí se jen z toho okna dívat. Navíc to přináší obrovský klid. 

Neuvažoval jste propojit interiér lezeckého centra i s okolím, postavit třeba lanové centrum přes řeku, nebo půjčovnu loděk? 

To všechno byl náš plán. V zimě lezecké centrum a v létě lodičky, lanový park… ale provoz velice rychle ukázal, jak to je nereálné. 

Proč? 

Ukázalo se to nereálné ze dvou důvodů. Lanový park je vyloženě letní záležitost a ani ne tak pro Jihlaváky ale spíš pro turisty. Tady jsme na konci světa a myslím si, že ti lidi by sem nepřišli. Z toho důvodu jsem tu myšlenku zavrhl. A taky proto, že taky někdy potřebujeme klid pro sebe. 

Bylo by to zbytečně moc starostí.

Fungujeme na školní roky a školní pololetí. Je tady spousta dětí, které trénujeme, do lezeckých kroužků chodí asi 120 dětí. A pak jsou prázdniny, které máme rádi, protože ač děti milujeme potřebujeme si od nich i odpočinout. A představa, že bychom tady měli i o prázdninách lanové centrum, je pro mě z dnešního pohledu děsivá. O prázdninách sám rád cestuji, lezu, plachtím po moři. 

Jak se k vám děti mohou přihlásit? 

Oni si to mezi sebou řeknou, neděláme žádné reklamy ve školách a dětí máme dost. Přivedou své kamarády a víc dětí bychom stejně nezvládli. Za pět pracovních dní máme šest lezeckých kroužků a v každém zhruba dvacet dětí. Pak jsme otevřeli jednou týdně i lezecké kroužky pro dospělé, protože je spousta dospělých, kteří chtějí trénovat, ale nemají partáka. To si myslím, že je docela unikát. 

Jaká je maximální kapacita stěny? 

Ve chvíli, kde ja na stěně 40 lidí, už praská ve švech. Ale ukázalo se, že svojí kapacitou, velikostí a tím, jak je udělaná, odpovídá formátu krajského města. Jihlava ale není velká a myslím, že jsme lezecké centrum v nejmenším městě na počet obyvatel. 

Jsou i plány, kam byste dál lezecké centrum posunul? 

Co se týče lezení, tak ne. Je možné, že připravíme lepší boulderingovou stěnu, na které se leze bez lana. Ta má čtyři metry na výšku, ale je extrémně těžká a padá se z ní do žíněnek. Je dobrá v tom, že na ní člověk získá techniku a sílu, což je pak důležité při lezení venku. Jinak co se týče stěny, tak žádné další ambice a plány nemám. Myslím, že je dobře udělaná a je zbytečné, aby v tomto regionu byla větší, pokrývá potřeby jak profesionálních lezců, tak i laiků.

Když přijde nový zájemce, zaplatí vstupné a rovnou může na stěnu, nebo je potřeba nějaká průprava a bezpečnostní pokyny? 

To záleží individuálně na tom člověku ale pokud o tom sportu nic neví, může se zranit. Proto se snažíme pořádat i seznamovací kurzy na kterých se dozví, co mají dělat. V horolezectví může být chyba potrestána zraněním nebo i ztrátou života. Není to fotbal nebo volejbal. A vždycky všem říkám, že je lepší být zdravý, než být horolezec. Ale může rovnou přijít i laik, je to na jeho riziko. Obsluha na recepci je proškolená, jsou to lezci a jsme zvyklí se lidem individuálně věnovat, i když to není naše povinnost. I díky tomu centrum vytváří tak trochu rodinné prostředí. Většinou v lezeckých centrech jen zaplatím vstupné a pak už si mě nikdo nevšimne. U nás obsluha z recepce zájemce provede základy a vysvětlí jištění. Lezení je bezpečný sport, chyby a úrazy vznikají většinou z lidské neznalosti, hlouposti, bezohlednosti a sobectví. 

Jak to bylo dříve s tréninkem, když stěny nebyly? 

Když lezecká centra před nějakými třiceti lety nebyla, tak jsme pořád začínali, protože přes zimu nebylo kde trénovat. Dnes se naopak dá přes zimu natrénovat, nabrat síla a technika a lezci se tak mohou neustále zlepšovat.

Kam jste v životě vylezl nejvýš? 

Bohužel jsem se nikdy nedostal do Himaláje, a nejvýš, kam jsem vylezl byl Mount Blanc, kde jsme se tři dny probíjeli přes Bossonský ledovec. V Alpách jsem byl na výstupech víckrát, v poslední době jsou ale tyto terény hodně frekventované lidmi. Existuje velká skupina horských vůdců - a to byznys opravdu je - kdy zaplatíte horskému vůdci a ten vás vyvede na Mont Blanc. Díky tomu se kopce hodně zpřístupnily lidem, kteří tam nemají co dělat. Ať už je to v Himaláji, nebo v Alpách, ti lidé, kdyby s sebou neměli horského vůdce, by se tam nikdy nedostali. Dneska se ale lidé nudí, nemají co dělat, nemusí tolik pracovat a mají spoustu peněz. To tady nikdy dřív nebylo. A tak přemýšlí a říkají si, co bych tak ještě udělal. 

Ale nějakou fyzičku na druhou stranu ti lidé asi mít musí, ne? 

To asi jo, musí tam dojít po svých. Ten průvodce jim tam udělá servis a pokud je to nějakým způsobem možné, tak je tam dotáhne. Je to ale degradace těchto terénů. Navíc se staví stále nové hotely a lanovky ve velkých nadmořských výškách. Dneska horolezci jdou a nad hlavami jim jezdí lanovky s turisty. 

Neztratil tak ten sport svou výjimečnost a nedostižnost? 

Spíš se to hodně posunulo. Raději si teď lezu sám někde na klidných stěnách, kde nikdo není. Díky lezeckým centrům se ten sport velmi zpopularizoval. Před pětatřiceti lety se v Jihlavě zabývalo horolezectvím deset, patnáct lidí. Dnes, kdybych otevřel naši návštěvní knihu, našel bych v ní víc než pět tisíc lidí, to je hrozně moc, v padesátitisícovém městě. Lezecké centrum vychrlí spousty lezců, kteří chtějí začít lézt venku, což je v pořádku. Sportovní lezecké oblasti jsou ale dnes totálně přecpané. To mě sune spíš někam do klidu, naštěstí jsou ještě místa, kde ten klid je.

Kde třeba, prozradíte? 

Obecně rádi cestujeme. Nejezdíme po hotelech, ale s dodávkou a se stanem. Hrozně rádi jezdíme třeba do Norska, na Lofotech, 500 kilometrů za polárním kruhem je bezvadné lezení. Nádherné lezení je také ve Francii, v Provence, v údolí Verdonu, jedno z nejlepších, co jsem kdy viděl. Také rád jezdím lézt na Sicílii, nebo vůbec do Itálie. 

A máte i nějaké zatím nesplněné horolezecké sny? 

Vždycky dostanu nějaký nápad a řeknu si, že tam pojedu. Ale že bych chtěl vylézt na Mount Everest, to ne. Mám rád prostor, přírodu a svobodu, čím dál víc se ale pohybuji na moři, třeba měsíc v roce trávím na moři v Dalmácii, kde je pro mě moře nejkrásnější a mám to tam moc rád. A někdy to kombinujeme i s lezením. Příští sobotu už budu zase na moři. Ať už je člověk na horách, na skalách, na moři, je vždycky důležité mít kolem sebe fajn lidi. Je to urychlovač vztahů. 

Myslíte něco jako v nouzi poznáš přítele? 

Dostáváte se tam do situací, které nejsou snadné. Na moři je to ještě složitější, než na skalách. A ty situace prověřují lidské charaktery, tam jste potom schopen zaznamenat, jaký ten člověk ve skutečnosti je, ne jaký si myslíte, že je, co je schopen udělat, vymyslet a s jakým je schopen přijít nasazením. 

Takže když někoho chcete proklepnout, vezmete ho s sebou do hor, nebo na moře. 

Nedělám to záměrně, jenom v tom prostředí když jsem, tak to prostě vidím.