Co vás k tomu vedlo, otevřít si kavárnu, byl to váš sen? Co jste vlastně dřív dělala za práci?

Dřív jsem pracovala v realitní kanceláři.

V realitní kanceláři?

Pracovala jsem u svého tatínka a předtím v zahraničí, kde jsem už začínala s dorty a věnovala se oboru cukrářky.

Předtím jste vystudovala nějaký gastro obor?

Ne, jsem vyučená zahradnice.

Takže od zahradničení přes reality až k pečení dortů?

Ano, jsem úplně jsem mimo obor (úsměv).

To zahradničení vás nebavilo?

Ne, nebylo to to, co bych asi chtěla dělat. Tenkrát jsem nevěděla, čím chci být, tak jsem šla tímto směrem.

A reality? Proč u nich jste nezůstala? Dneska je stavební boom, všichni chtějí bydlet…

To asi ano, ale já jsem taková, že potřebuji něco tvořit. A tam to nebylo o tom tvoření. Potřebuji být mezi lidmi, vymýšlet nové recepty a nové věci. Strašně mě bavila práce v kavárně a byl to takový sen, otevřít si něco vlastního.

Takže myšlenka nebyla ani tak vařit kávu, ale připravovat recepty a dorty.

Myšlenka byla taková, že bych chtěla dělat cateringy, učit lidi jíst i jiné věci než řízky, omáčky a takovou tu klasiku.

Kde berete inspiraci?

Hodně koukám na internet, do kuchařek a pak si i vymýšlím recepty. Třeba se mi v některém něco nelíbí, tak jej pozměním podle sebe. A miluji recepty Katky Tiché, která byla v MasterChefu. Už jsem ji u nás dokonce jednou měla.

To je, abych to připodobnil, „Pohlreich v sukni“?

Jo. Je úžasná, protože vytváří recepty bez mouky, bez cukru, bez laktózy. Myslím si, že to je trend, který lidé vyhledávají.

Kdy jste od té myšlenky, jsem realitní makléř, dospěla k tomu otevřu si kavárnu. Kdy přišel ten zlom?

Přišlo pár nabídek, jestli bych nepřipravila celý catering.

Takže to už jste asi pekla doma?

Ano, nejdřív pro rodinu a známé, postupně toho začalo přibývat. A myšlenka, že dělám cateringy po nocích, mě moc neuspokojovala. Tak jsem si začala hledat prostor, kde bych mohla začít.

Co si pod tím cateringem všechno představit?

Když přijdou lidé a mají přání, že chtějí vymyslet raut třeba z batátů, je to možné. Anebo i třeba řízky můžeme udělat, ale jinak, netradičně. K tomu pečeme na zakázku svatební a narozeninové dorty.

A další zkušenosti?

Ty jsem sbírala v zahraničí, hned po maturitě jsem šla na zkušenou do Irska, kde jsem se naučila vařit kávu a pro jednu restauraci začala péct dorty. Kávu tam ale vaří úplně jinak.

Jak?

(Smích). Strašně tam tu kávu šidí, vůbec si na tom nedávají záležet, jak to kafe vypadá.... Asi něco, jako u nás v Česku Turka. Ale učí se to tam.

Tak to jste se tam asi kafe moc vařit nenaučila?

Právě, že jsme je to tam učili, jak udělat hezké capuccino, latte, aby to vypadalo...a myslím, že tam to všechno vzniklo, ten nápad, že si jednou otevřu kavárnu.

To je kolik let nazpět?

Šest let. Pořád jsem ale měla pocit, že není ten správný čas. Teď už ale cítím, že přišel.

A jak se seběhlo, že vzniklo Posezení U Vážky? Dřív tu bývala pizzerie…

Přes kamarádku jsem se dozvěděla, že je ten prostor volný a k pronájmu. Hned při první návštěvě mě to místo zaujalo a dlouho jsem se nerozmýšlela. Poprvé jsem se tu byla porozhlédnout minulý rok na konci října a v prosinci jsme otevírali.

Co rozhodlo?

U mě je to rychlé, když se rozhodnu tak si za tím jdu. Líbilo se mi, že prostory jsou dobře dispozičně řešené, kavárna může být v provozu, i když by v zadní části probíhala nějaká akce a na dvorku je zahrádka s přístřeškem.

Co se změnilo od začátku, kdy jste otvírala? Lišily se vaše první představy a realita?

Hodně (smích). Třeba první den, kdy jsme otevírali, na Mikuláše, nám ještě nešla ani elektřina. A měli jsme na odpoledne objednané Mikuláše a čerty. Elektřinu zapnuli až ve dvě hodiny odpoledne. Nebo nás překvapilo, že jsme neměli tolik napečeno a hned se vše prodalo nebo že jsme vína neměli tolik, kolik jsme mohli mít. Ale to už se zlepšilo. Byly to hezké začátky.

Zpočátku ale byla součástí Posezení U Vážky i květinka?

Ano, otevíraly jsme s kamarádkou, která v přední části měla květinku. To bylo suprové, protože jsme díky tomu i dorty zdobili květinami, využívali jsme toho propojení navzájem. I hostům se to líbilo, nechali si uvázat květinu a mezitím si dali kávu. Je to škoda, že už tady květinka není, ale do toho jsem nemohla kamarádce mluvit, obě jsme fungovaly samostatně, „samy na sebe“.

To byla asi jediná kavárna v Jihlavě, která nabízela i řezané květiny, nebo se pletu?

Myslím si, že je to tak. O jiné nevím.

Když jste do toho šly, v čem byla ta hlavní myšlenka? V Jihlavě je kavárna skoro na každém rohu?

Právě, že každá kavárna nabízí něco úplně jiného. A vadilo mi, že si třeba lidé s bezlepkovou dietou nemohli nikde dát i hlavní jídlo nebo dezerty. Dnes už ano, ale ještě před rokem to tak skoro nebylo.

Nabízíte tedy i teplou bezlepkovou kuchyni?

Denně máme obědové menu, polévku a hlavní jídlo. Máme na výběr každý pracovní den dva druhy, bezlepkový a nízkosacharidový chod.

Jak se o vás lidé dozvěděli? Našli vás za toho tři čtvrtě roku?

Našli nás, když zjistili, že jsme bezlepkoví, ale ty začátky byly těžké. Jenom  naučit se připravovat recepty z bezlepkové mouky a zjistit, která je nejlepší.

Máte tedy už i stálé zákazníky a jak o ně pečujete?

Zákazníkům nabízíme prostřednictvím Citykarty k desáté objednávce kávy zákusek zdarma. To se osvědčilo ale ukázalo se, že by lidé chtěli využívat i věrnostní kartu na hlavní jídla. Tak jsme nově od října zavedli jako benefit také při desátém denním menu dezert zdarma jako poděkování. Benefity využívají i hosté se Citykartou z jiných podniků.

Kde jste se inspirovala vybavením a stylem kavárny?

Je to takový asi mix, bych řekla. To, co se nám líbí, chceme to mít útulné, domácí. Místo květinky postupně zařizujeme „obývák“, kde si lidé mohou přečíst knížku, posedět… chceme tady vytvořit i knižní klub, kde se budou scházet čtenáři a číst si knížky...každý první čtvrtek v měsíci už tady funguje klub čtenářů, kdy si zájemci vyberou tři autory a povídají si o knížkách. Ozvala se nám také zájemkyně o autogramiádu, i to by mohlo být zpestření.

Máte i zaměstnance, nebo jak to všechno stíháte?

V kuchyni mi pomáhá maminka, v kavárně také manžel a kamarádka. A také brigádníci, se kterými jsme spokojení.

Takže rodinný podnik. Jak to nesou, nepřenáší se to domů?

Myslím si že ne. S manželem jsme do toho šli spolu.

A s maminkou?

(Smích). Tak byly chvíle, kdy jsme si museli říct, budeme to dělat takhle, a ne po tvém, že tady ta maminka není ta maminka (smích). Takže jsme to vyřešili i tak, že když je v kuchyni ona, já tam nejdu (smích). Ale funguje to.

A tatínek nezběhl od realit také nakonec ke kávě?

Ne, ne, ten si k nám chodí kávu vypít.

Máte představu, kdo je vaše „cílovka“?

No, jsme namixovaní. Třeba týden chodili hodně mladí a pak zase starší generace. Je super, že tím, že tu máme klavír, začali k nám chodit hrát hodně mladí po škole na klavír.

Máte i živou hudbu, to může být příjemné.

Ano, zákazníci to mají rádi, když tady klavír hraje. Oslovili jsme také pár místních hudebníků, lidi, kteří rádi hrají na klavír, znají pár skladeb, že by se tady střídali.

Připravujete i nějaké další akce a zábavu pro hosty?

Běžně máme otevřeno od osmé ráno do osmi večer. Zaměřujeme se spíš na gastronomii, ale vyhledává nás i firemní klientela pro setkávání a školení či oslavy. V úterý a ve středu u nás ale večer po osmé hodině probíhají lekce latinskoamerických tanců, kdy může přijít i kdokoliv z ulice bez ohlášení.

A co víkendy, to máte zavřeno?

Fungujeme i o víkendu, máme otevřeno i v sobotu a v neděli.

Pořád jste tady? To nemáte ani den v týdnu volna?

To se nedá tak říct, střídáme se tu.

To je ještě pořád takové to hezké počáteční nadšení.

Tak třeba o Vánocích letos víme, že tady nebudeme, vloni se to neosvědčilo, přes svátky, mezi Vánocemi a Silvestrem tu vloni nebylo tolik lidí, aby se to vyplatilo, ale nadšení rozhodně nevyprchalo.

Co byste dnes dělala jinak, kdybyste otevírala znovu?

Myslím, že bych nic jinak neudělala… hodně mě to ale posunulo, hlavně v plánování.

V čem je to jiné oproti zaměstnání?

Hlavně musí být disciplína, mít nad sebou bič, protože bez toho to nejde.

Byly chvíle, kdy jste si říkala, že to nezvládnete?

To víte, že byly. Že byl třeba slabý měsíc a máte pocit, že to nedáte. Ale pak vidíte, že lidé chodí a jsou spokojení a to vás zase namotivuje.

Drží vás v tom i rodina?

Hodně, ze začátku to bylo velké sousto, protože kavárna to není malá, ale myslím, že jsme zjistili, že se to společně dá zvládnout.

Chcete to táhnout až do důchodu?

Mám dvě dcery. Líbí se mi, že sem chodí rády a říkají, že až budou velké, budou u mě pracovat.

Kolik jim je?

Sedm a šest let.

Tak to je ještě přejde.

Uvidíme (smích). Rády pomáhají s přípravou dortů, míchají těsto a zdobí marcipánové figurky. Chtěla bych v tom, co dělám, pokračovat, hodně mě to naplňuje. A pokud budou děti chtít, pak jim to třeba předám.