Kdo jede do Pinec klubu poprvé, zřejmě bloudí. Mlýnská ulice není zrovna vysněnou destinací k životu, areál je to spíše průmyslový. Na cíl své cesty zájemci narazí až díky velké ceduli, jíž lze spatřit u Dětského domova se školou. A kdo vstoupí dovnitř, ten rozhodně nebudete litovat.

Jak vás napadlo zrovna tenhle prostor přebudovat na sportovní centrum?
Tenhle areál patří mojí firmě. Tady, kde je momentálně Pinec klub, jsem měl kdysi dávno šicí dílnu. Tu jsem později pronajímal jiné firmě. Ta ale chtěla jen horní patro. A já tenhle prostor nemohl pronajmout dál. Nikdo to nechtěl. Všichni chtěli přízemí, kam zajedou autem. A tak mě napadlo z toho udělat sportovní klub. Přestože jsem věděl, že se sem těžko dostává, což potvrzují lidi, kteří sem přijedou poprvé, tak jsem do toho šel.  Lidi totiž vejdou do starého areálu, kde vidí samé železo, a nejsou si jistí, jestli jsou správně. (smích)

A proč zrovna pingpongový klub? Proč ne něco jiného? Sportů je hodně.
Přiznám se, že jsem do toho nechtěl příliš investovat. Pingpongové stoly nejsou drahé. Ale ono to vyšlo i tak stejně vysoko tahle investice. Musel jsem to komplet celé předělat včetně záchodů, šaten či sprch. Ty začátky byly opravdu krušné. Než se lidi naučili chodit, musel jsem to dlouho dotovat. Až letos nám to začalo fungovat a vydělávat.

Tohle vás tedy primárně neživí, že?
Přesně tak. Pinec klub je jen takový můj koníček.

Vy se tu sám nějak angažujete? Nebo tu máte zaměstnance?
Letos se tomu začala věnovat moje manželka. Ta se do toho pustila s vervou. Ani jsem netušil, jaké jsou v ní schopnosti. (smích) Od té doby, co to dělá ona, jdeme hodně nahoru. Jsme na trojnásobku klientů.

Jak dlouho tedy Pinec klub funguje?
Otevírali jsme ho v roce 2013. Tehdy s velkou slávou. Byli tady moji kamarádi Karel Vágner, Pepa Vágner, Laďa Kerndl či Standa Hložek. Bylo tu několik vystoupení a bylo to velké. Byli tu na „otvíračku“, přijeli hlavně za mnou. Jenže pak nás dohnala realita. „Otvíračka“ pěkná, ale pak začaly klasické provozní dny. A tady prázdno. Takže jsme začali tak trochu bojovat, než se to začalo pořádně rozjíždět. Opravdový boom nastal až letos.

V čem je podle vás tenhle klub specifický?
Jako jediní na Vysočině tady provozujeme headis, tedy pingpong hlavou. Úžasná záležitost. Tady se to začalo hrát docela dost. Já osobně chodím hrát každou středu. Mlátíme do toho a je to úžasné. Je to velmi zábavné, posiluje to celé tělo, na rozdíl od jednostranných sportů. Doporučuju vyzkoušet!

Headis? To mi nic neříká...
Headis vzniklo v Německu. Ta hra je celkem mladá. Vzniklo to tak, že pán, co to vymyslel, byl někde na dovolené a chtěl si zahrát volejbal. Ale vše bylo obsazené. A jediné, co bylo volné, byly stoly na pingpong. Oni tedy s kamarády vzali míč na volejbal a začali hrát na tom stole. Zalíbilo se jim to, on tomu propadl, vymyslel speciální míč a už to jelo. Pravidla jsou stejná jako při pingpongu. Zpopularizovali to hlavně v Německu na ARD. Najednou nastal obrovský boom. Rozšířilo se to do celé Evropy. My v tom máme myslím evropského mistra.  Ale je škoda, že v Jihlavě to zatím není rozjeté víc. Kdyby se našel někdo mladý, kdo by to rozjel spolu se mnou, tak by to byla paráda.

Co dalšího krom headis tu na lidi čeká?
Nově jsme tu otevřeli dětský koutek, takže když přijde rodina s dětmi, rodiče nechají hrát děti tam a sami jdou hrát pinec. Hlavně jsme taky rozjeli firemní a běžné narozeninové oslavy. Těch tu máme hodně, snad každý druhý den.

Stává se, že někdo přijde jen tak posedět u kávy?
Takových je málo. Lidi sem primárně chodí hrát pingpong. U toho posedí, dají si kafe, pivo a zahrajou si. Máme tu sportovce, co si přijdou na dvě hodiny zahrát pingpong, mají to jako trénink, dají si maximálně jednu limonádu a jdou domů. A pak jsou tací, co se nepřevlékají. Ti to berou jen jako pobavení k pivu a kávě. Anebo jako zpestření pro rodinu. Můžou si zahrát klidně i kulečník, airhockey, fotbálek, šipky. Vyžijou se zde zkrátka všichni.

Měl jste to prvoplánově vymyšlené takhle? Nebo se to vyvinulo až časem?
Ano, hned na začátku jsem to takhle chtěl. Má první myšlenka totiž nebyla vybudovat sportovní centrum, ale spíš zábavní podnik. Lidi si měli přijít zahrát, ale měli spíš pařit. Jenže se to ve výsledku vyvinulo opačně. Lidi spíš hrajou než paří. (smích) Musím ale říct, že teď se chytá i ta druhá stránka. Jsou tady i ty oslavy. Nemůžeme si stěžovat.

Nabízíte tu ještě nějakou jinou specialitu na zabavení?
Máme tu hodně speciální minigolf maze, to je můj vynález, který jsem si nechal patentovat. Nazval jsem to maze, tedy anglicky bludiště. Je to taky zábavné a docela se to dost hraje.

Berete tenhle podnik jako vlastní dítě? Přece jen jste ho vybudoval úplně od nuly.
Ano, to jste trefil úplně přesně. I když bylo v nesnázích, tak jsem se o něj staral. Teď vyrostlo a stará se ono o mě. Dělá tatínkovi radost. (smích)

Kapela a rádio

Co je vaším hlavním zdrojem příjmů? Čím se primárně živíte?
Část areálu jsem prodal, další část pronajímám, takže to je jeden příjem. Dále taky provozuju s kamarádem Robinson, dětské centrum v Jihlavě. Tam jsem padesátiprocentní podílník. Pak taky pořád hraju jako Jarda Hypochondr s kapelou, zpívám a vystupuju na koncertech. No a samozřejmě jsem Jarda Hypochondr moderátor, a to na Českém rozhlasu. Tam chodím denně. Dělám Písničky pro Vysočinu. Takže toho mám docela dost v součtu. (smích)

Jak jste se vlastně k moderování v rádiu dostal?
Zavolal mi dnešní ředitel domu kultury Petr Palovčík, když pracoval právě v Českém rozhlasu. Spolu s Ondrou Nováčkem, což byl tehdy ředitel, sháněli někoho do pořadu Písničky na přání. Chtěli někoho, kdo je trochu známý. Já byl tehdy známý spíš jako zpěvák, teď už je to spíš naopak. Oslovili dva lidi - Naďu Urbánkovou a mě. Naďa si vzala sobotu a neděli, já si vzal zbytek, tedy od pondělí do pátku. Děláme tenhle pořad už asi 12 let. A pořád to mají lidi rádi.

Jak to všechno stíháte?
Není to úplně tak, že by to nešlo stíhat. Když něco začíná fungovat, snažím se to předat někomu dalšímu. Pak jen hlídám, aby to fungovalo. A můžu rozjet něco jiného. No a takhle to jde pořád dokola.

Moderování a vystupování s kapelou berete víc jako práci, nebo jako koníčka?
Spíš jako koníčka. Když jsem v roce 2003 složil Šenkýřku, tak to byla moje hlavní práce, protože to všichni chtěli zahrát. Jezdili jsme po koncertech a po vystoupeních každý druhý den. To už mě dnes tolik nebaví, protože už mám jiné aktivity a posunul jsem se zase někam jinam. Ale jezdím ještě rád. Teď zrovna dělám nový pořad na Českém rozhlasu, kdy vařím. Říkají mi, že jsem jak Pohlreich. (smích) Vařím před obecenstvem, u toho zpívám, hraju a moderuju. Je to takový tříhodinový pořad. Loni se to hodně povedlo. Letos už chystáme další sérii. Budeme jezdit po městech a vesnicích.

Plánujete ještě něco dalšího? Jste přece jen hodně aktivní.
Vizí mám několik. Teď jsem se pustil, i když zatím je to ve fázi zkoušení, do vymýšlení deskových her. Vymyslel jsem jednu úplně vlastní. Dělám to s kamarádem Honzou. Jsme ve fázi, kdy máme prototyp, lidi to zkouší a posílají připomínky. Ta hra je zábavná, funguje na principu párty hry. Jmenuje se to pracovně Vinař, takže se u toho pije víno, veselí se, plní se různé úkoly a sbírají se nové kartičky. Každý si musí sehnat své vinařství a sklep. Lidi to hodnotí velice kladně, z toho mám radost. Teď je potřeba udělat pořádnou grafiku, nechat to vyrobit a pak začít distribuovat. Z vína třeba později uděláme pivo. (smích)

Dovedete si představit, že byste šel do důchodu?
Nedovedu si to představit. Vždy si najdu něco, co mě baví a naplňuje. Teď si připravuju nový program, dělám takovou one man show. Hraju na kytaru, říkám vtipy a historky. To mě teď hodně začalo bavit. Na tom pracuju aktuálně.

Říkal jste si tedy, že byste doma nevydržel a chodil krmit kačeny?
Řeknu to takhle. Doma se mi hrozně líbí, mám tam krásnou, mladou a milující rodinu. Možná i to je ten důvod, proč nechci tolik jezdit po světě a nehledám kšefty za každou cenu. Ale když jsem doma, tak pořád něco vymýšlím. A vlastně některé věci řídím a vymýšlím z domu.

Když jste teď zmiňoval cestování, inspiroval jste se při vymýšlení vašich projektů někde jinde, mimo Jihlavu nebo Česko?
Když jsme s kamarády vymysleli Robinson, objížděli jsme nejen celé Česko, ale také Rakousko či Německo. Z každého parku jsme si vybrali to nejlepší, co by děti mohlo bavit. Dokonce jsme si je brali s sebou. Ptali jsme se jich, co se jim nejvíc líbí. Atrakce, která mnohdy vypadá parádně, totiž děti nebaví. A naopak. Takže jsme se snažili ten park udělat tak, aby byl příjemný nejen pro děti, ale i pro dospělé. Slýcháme pochvalné recenze od dospělých. To nás těší. Ve velkém podniku si dospělí neodpočinou. Pořád za dětmi běhají. Tady je to lepší, protože je pořád vidí a nemusí pořád stát u nich.

Máte nějaký nesplněný cestovatelský sen?
Abych pravdu řekl, tak ani ne. Procestoval jsem toho strašně moc. Baví mě teď jezdit na dovolenou s rodinou. Máme malé požadavky, teď zrovna třeba pojedeme do Bulharska. Nemusíme být na druhé straně zeměkoule. Nemám něco, kam bych za každou cenu musel.

Takže kdybyste měl srovnat dovolenou na Lipně a na Bali, Lipnu byste se nebránil?
Nene. My jezdíme třeba do kempu pod stan a baví nás to. Posledně jsme byli v Chlumci nad Cidlinou v chatičkách. Já rád vařím, takže když jedeme někam na dovolenou a vaří se tam, manželka to nechává na mně. Když přijde návštěva, vařím taky já. V cizině jsme byli posledně v Itálii v horách. Bylo nás tam asi dvacet a nechyběla kuchyňka. Ujal jsem se role kuchaře.

Když jsme nakousli Robinson, což je unikátní podnik na Vysočině. Odkud k vám lidi jezdí?
Skoro z celé republiky. Máme spádovost po Jindřichův Hradec, České Budějovice, ale také Pardubice či Hradec Králové. A dokonce i Prahu či Brno. Slabší už to je až za Brnem směrem na východ.

Vraťme se ještě zpět k Pinec klubu. Funguje tu u vás také City karta. Jak ji mohou lidé uplatnit?
City karty se tu používají docela hodně. Když si ji tu někdo koupí, tak při každém načtení má vyšší slevu. Čím víc sem chodí, tím větší slevu má. Zvedá se to. Stačí kartu pouze načíst.“

Když máte takové sportovní centrum, máte sport rád? Věnujete se mu? „Musím přiznat, že úplně sportovec nejsem. Když už nějaký sport dělám, tak to vypadá spíš komicky. Ale snažím se hodně. V pondělí chodím na nohejbal. Když jsem přišel poprvé, tak si mysleli, že jsem se zbláznil. Původně jsem do toho neuměl vůbec kopnout. Ale teď jsem začal chodit pravidelně. A už to začíná fungovat, už si zahrajeme. (smích) Každou středu tady chodíme na headis. Původně to taky nebyla úplně hitparáda, ale teď už to je dobré. A taky jezdím na lyže, tedy hlavně sjezd. V létě jezdím na kole. Nehraju tenis, ale loni na Okrouhlíku s kolegou, který to dřív hrál, jsme se dostali docela vysoko. Pobavili jsme i publikum a byla to velká sranda. Takže asi takhle je to s mým sportováním.“

Na závěr se zeptám, proč by měli lidi přijít právě za vámi do Pinec klubu? Na co se tu mohou těšit? „Když překonají cestu sem, tady už je příjemné prostředí. Je to něco, co v Jihlavě ani na Vysočině není. Je to zábavní podnik se sportem. Lidi se sem rádi vrací. Tak doufám, že když si sem najde cestu někdo další, že to bude mít taky tak.