Jihlavská rapová kapela Pio Squad se vrací na scénu. Po dlouhých osmi letech bez koncertů se Eurodel, Efko, De Puta Madre a J-Kid opět scházejí na albu Stromy v bouři.

„Je to takový víc houpavý, míň skákavý,“ říká k nové věci Efko, tedy Filip Konvalinka, profesí jinak učitel angličtiny na Manažerské akademii.

„Lepší definici jsem zatím neslyšel,“ odvětí Martin Hrdlička aka Eurodel, grafik a také druhý zpovídaný člen kapely.

Čalantika je název chudinského slumu v Bangladéši. Právě tam se v roce 2014 vydala jihlavská kapela Pio Squad spolu s režisérem Janem Látalem, aby podpořili tamní školáky a natočili tam videoklip. A přivezli si navíc i inspiraci pro novou desku. 

Jak jste se k charitativnímu projektu vlastně dostali?
Filip: Chtěli jsme hudbou podpořit vzdělání dětí ve slumu, tak se kapela v létě roku 2014 spojila s humanitární organizací Adra. Odjeli jsme na podzim na tour po Bangladéši, podpořit místní mladé školáky.

Martin: Na začátku byl jeden dobrej nápad a chuť podpořit dobrou věc.

Jak dlouho jste v Bangladéši byli?
Filip: Celkem to bylo sedm dní. Byla to neuvěřitelná zkušenost, bydleli jsme v Adra centru v Dháce, celý den objevovali město, ale taky psali texty a natáčeli.

Martin: A taky jezdili na výlety, to byl zážitek. Když netroubíš, nejedeš.

Nabrali jste zde nové zkušenosti?
Martin: Je to jiná mentalita, jiný kraj, kultura, jiný svět. V hodně věcech mi to přišlo přirozenější než u nás, ale samozřejmě je tam taky vidět bída a hlad. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že když lidi nemají tolik pohodlí a musí se s životem trochu poprat, tak jsou mnohem milejší a dobré vztahy jsou pro ně důležitou součástí.

A zahráli jste pro tamní obyvatele?
Filip: Pamatuju si, že jsme jednou v noci postavili kombo před starou benzínku, pustili beat a začali zpívat a tancovat. Hnedka se kolem nás nahrnulo neuvěřitelný množství lidí, kteří se snažili přidat.

Martin: Ale moc jim to nešlo, jeden mi myslím dokonce řekl, že ta naše hudba není moc na tancování.

Filip: Jo, oni jsou zvyklí na disko a podobný tancovačky. Ale byla tam i přesto super atmosféra, poznali jsme plno zajímavých lidí.

Album Stromy v bouři vychází po dlouhých 8 letech pauzy. Co se jinak celou tu dobu dělo?
Martin: My jsme 3 roky po poslední desce jenom jezdili, užívali si úspěch a nic nedělali. Já měl rodinu a pocit, že život muzikanta je to, co mi bere rodinné štěstí. No prostě jsme si řekli, že když nic neděláme, tak asi ještě nějakou chvíli nic dělat nechceme a nebudeme.

A jak přišlo rozhodnutí, že najednou něco dělat budete?
Martin: To bylo během Čalantiky. V době, kdy jsem nedělal vůbec nic, jsme se všichni neuvěřitelně nadchli pro tuhle dobrou věc a mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být impuls k novým věcem. Ale logicky to tak bylo.

Filip: Něco málo jsme každý rok udělali, sem tam singl, hostovačku, 2011 vyšel ještě jeden vinyl. Ale do roku 2012 jsme jezdili s albem z roku 2008 a asi jsme toho pak měli už i dost. Navíc jsme začali rozjíždět i Soul Music Club.

Martin: Takže práce, klub, rodina.

Filip: Jo, pro mě to byla novinka, ale ty už jsi to znal.

Kdy vůbec vznikl první song k tomuto albu? Jak dlouho jste ho dělali?
Martin: Ona je to spíš taková sbírka. Dokonce v songu Zvony Filip rapuje, že mu je 27 let. O tři songy dál zase rapuje, že mu je skoro 35 let. Některý materiály nám tam ležely neuvěřitelných sedm let.

Filip: Ty Zvony asi byly úplně první, nejstarší sloka. Celý jsme to udělali jako balík věcí mimo čas a prostor, některé nápady vznikaly už dříve, jiné těsně před vydáním.

Album mi přijde klidnější než předchozí. Dá se nějak shrnout jeho hlavní myšlenka?
Filip: Když jsme se chytli toho konceptu Stromy v bouři, tak jsme si představili, že bouře je to, co se děje ve světě, ale i kolem nás. A my, jako kapela, v tom stojíme jako ty zakotvený stromy, klátíme se zleva doprava, někdy víme, někdy nevíme kudy, ale kořeny jsou hluboko, a tak se v tom jen tak kýváme.

Martin: Ale klidnější album to asi je.

Filip: To je pravda, je to takový víc houpavý, míň skákavý.

Martin: (smích) Zatím nejlepší přirovnání!

Filip: No, kejvavý, omamný. (smích) Ale to byl záměr! Ono když 8 let nic neuděláš, tak jsi úplně mimo a dá se říct, že začínáš úplně od znova, to ani nemohlo být podobný těm předchozím.

Martin: Dobu, ve který se nacházíme, vnímám jako zlomovou. Přerod. Změna. To, o čem píše ezoterická literatura už 20 let. Staré řády mizí a přichází nové. Zmatení – babylon. To je pro mě bouře. A sami sebe vnímáme jako stromy. Naše kořeny jsou hluboko ze

starých pořádků.

Jak vůbec název alba vznikl, kdo ho vymyslel?
Martin: Pracovní název byl dlouho Punk is back.

Filip: No protože ta práce na Stromy v bouři byla podobná té, kterou jsme dělali na našem starším albu Punk is dead, dokonce jsme i oslovili pár stejných producentů. Pak jsem zkusil nahodit tenhle koncept, klukům se to líbilo, a tak jsme se na tom shodli.

Musím říct, že hlavní fotografie k albu jsou mi povědomé. Kde vznikaly?

Martin: Napadlo by tě, kde to je?

Na Borovince?

Martin: Jasně! Je to Borovinka!

Filip: V létě, když byly ty průtrže, tak to tam bylo celý popadaný, polámaný, chvíli zavodněný. Hledali jsme místo dlouho, ale tady se nám to líbilo nejvíc. Když jsme uviděli ten spadlej strom, tak jsme věděli, že to je on.

Martin: Jmenuje se to Stromy v bouři a náš vrchol kreativity byl nápad se vyfotit mezi stromy v lese. Jen ta bouřka nám utekla (smích). Kato z Prago Union tomu říká Stromy v kouři.

A jak to vidíte do budoucna? Jsou Pio zpátky?
Martin: Začal jsem dělat na sólový desce. Teď je ten čas! A teď jsi na místě, kde by měla vznikat.

Filip: Já si chci dát zase trochu „voraz“. Teď ale s myšlenkami na sólový projekty koketujeme všichni. Ono se to už řešilo dřív, ale myslím, že je jedině dobře, že jako první přišlo společný album. Díky tomu najdeme šťávu i na další věci. Víme, že hudbu chceme dělat dál, bez toho nemůžeme bejt.

Martin: K tomu byla dobrá i ta pauza. Já už teď vím, co chci a nechci, co mě baví a co nebaví.

A na co jsi přišel?
Martin: Že ženy nerozumí ani sobě a že není radno je poslouchat. Že miluju svoje děti. Že musím obstát především před sebou. Že prahnu po autentické výpovědi. Že hudbu dělat musím, to je jediný způsob, jak dělat to, co mě baví a v čem jsem dobrej. Že showbyznys není to stejný jako dělat hudbu. A že hudba je forma spirituality.

Nebyl tohle taky jeden z důvodů dlouhé pauzy?
Martin: U mě ano. Skutečný příběh jedné z mých oblíbených kapel devadesátých let, Boogiemonsters, mně byl inspirací. Dneska jsou oba rapeři kazatelé a cesta, kterou prošli, byla pro mě právě tak autentická jako inspirující. Kázání Ivora Mayerse o showbyznysu mi otevřela oči. Přesto jsem zpět. Vím proč.

Filip: U mě to bylo trošku jednodušší, já jsem se prostě chtěl stáhnout z veřejného života, založit rodinu a být mimo kamery, rozhovory, média, víc v soukromí.

Album bylo natočeno v Jihlavě, všichni odsud pocházíte, dokonce i fotografie jsou odsud, plánujete v Jihlavě zůstat?
Martin: Já mám za Jihlavou koupené stavení, ale zatím tam nejsem. Potřebuju teď pracovat na desce a musím bejt na dosah. Můj plán je na starý kolena sedět na terase a koukat do zelenýho.

Filip: Já jsem tady zakotvenej. Žijeme rodinnej život se ženou a malou dcerkou, mám tu i koupený dům a hodně pracuju. Někdy toho ale mám až po krk, tak cejtím, že by zase měla samovolně přijít nějaká změna. Stále mám ty dětinské nápady, že se seberu a vypadnu a začnu pracovat někde úplně mimo Evropu, že začnu někde znova.

Martin: Takový myšlenky mám taky, takže uvidíme, jak to dopadne, Jihlavo!